Praha/ Prostějov, na Letavách od roku 2017
Jsou události v životě, které mají punc osudovosti. Jsou podivně nevyhnutelné a navždy
určující. Kdybych si svůj život představila jako souhvězdí, Letavy by byly jednou z těch
klíčových hvězd.
O té nevyhnutelnosti jsem přesvědčená, sotva by se totiž asi našel Letavák, kterému se
chtělo jet míň. Milan Ondruch byl nejdřív můj spolužák, potom učitel a nakonec člověk, který
to způsobil. Tak se stalo, že jedu na první Letavy jako lektor animace, aniž bych o nich cokoliv
tušila. Už ve chvíli, kdy píšu Milanovi své ano, svírá se mi žaludek nervozitou. Ani nevím, proč
přijímám, když mi všechny instinkty, odhodlané dál si hýčkat svůj komfort asociála, velí
odmítnout. Ale ruka osudu píše poslušně za mě.
Z prvních Letav si nejvíc pamatuju příjezd, v.i.p. večer před oficiálním začátkem, než se
zbytek týdne rozpil lihem. (Znovu se omlouvám všem tehdejším účastníkům dílny animace za
pozdní příchod obou lektorů.) Náraz dojmů, nových lidí, balónu při letavbalu, nadšení i
úzkosti si vyžádal tento nepřiměřeně silný alkoholový tlumič. Ale prosvištět Letavami tímto
otupělým způsobem, o tom to není.
A tak tlumič každým rokem ztenčuju a letos ho třeba nebudu potřebovat vůbec. Minulý
rok jsem poprvé několikrát stihla snídani. Na ta vajíčka si v průběhu roku vzpomenu
průměrně dvakrát do měsíce, jaktože mají tak krémovou konzistenci? Jakto, že mají Letavy
tak krémovou konzistenci?
Učím se postupně jak na ně, každý rok se těším na víc známých tváří, se kterými mě pojí
zvláštní pakt, spiklenectví v tom nejlepším slova smyslu. V roce 2017 jsem odjížděla
s přislibem, že se vrátím už vždycky. Od té doby se jako účastník vracím. Jak by bylo vůbec
možné opustit tohle ohnisko tvořivosti, talentu, lidskosti… Je privilegium být jeho součástí.
Dík Milane!
Ze zpovědnice: První rok jsem u ohně vlepila někomu neznámému impulzivní políbení na
tvář. Nemůžu si vzpomenout, kdo to přesně byl a je mi z toho pořád maličko hanba, ale bude
mi líp, když to pustím do světa.