Brno, na Letavách od roku 2019
Na své první Letavy jsem nepřijela proto, abych se na vlastní oči přesvědčila, jestli jsou
opravdu tak úžasné, jak se o nich říká. To, že jsou Letavy láska a nikdy z nich nebudu chtít
odjíždět, jsem totiž dlouho dopředu věděla od své lásky – a naprosto jsem mu v tom věřila.
Přesto jsem byla před svými prvními Letavami nervózní jako už dlouho ne. Ani ne tak
z Letav samotných, jako spíš z Letaváků. Protože, když je vaší láskou Petř z Brna, první Letavy
vám připadají jako ta rodinná oslava, na které se máte poprvé ukázat společně a zanechat
nejlepší možný první dojem.
Strávíte hodiny plánováním, jaká esa z rukávů své osobnosti vytáhnete, až nakonec
zjistíte, že se vám při oblékání ruce rozklepaly nervozitou tak moc, že ani jedna neskončila ve
správném rukávu. A já na své první Letavy přijela s osobností vyloženě naruby.
A protože jsem se rozhodla pro dílnu Extrémního psaní, pro samé vymýšlení
negramatických rýmů a pojídání červů mi nezbývalo na dělání nejlepších dojmů moc času a
ani energie. (I když se mi jí můj Petř snažil dodávat co nejvíce.) A ještě míň se mi dařilo
dosáhnout toho, co vlastně mělo být celou dobu nejpodstatnější: prostě si Letavy užít.
Prvních pár dnů jsem byla zmatená, nejistá a nervozita mě neopouštěla.
Nakonec to ale bylo právě díky Extrémnímu psaní, že se mi povedlo můj počáteční stav
prolomit. Nebo možná spíš díky Matheji a jeho extrémnímu odhodlání každého za každou
cenu dokopat tam, kam by se za normálních okolností sám nedostal.
V půlce týdne nám zadal úkol vymyslet sobě navzájem situace, v nichž bychom se dostali
za hranice své komfortní zóny a pak napsat krátký text, ve kterém si představíme, jak by
prožití oné situace mohlo probíhat.
Zatímco jiným extrémistům se musely vymyslet alespoň tři scénáře, než uznali, že by si
připadali opravdu nekomfortně, mně stačil hned první. Vylézt při večeři přede všemi na stůl a
začít co nejhlasitěji zpívat. Nezpívám totiž skoro ani ve chvílích, kdy jsem doma sama – natož
před desítkami Letaváků, kteří mi svým nadšením a bezstarostností akorát připomínali to, že
jsem si nadšeně a bezstarostně ani trochu nepřipadala.
Na otázku, co bych zpívala, jsem bezmyšlenkovitě řekla „Prší, prší,“ pak nějaký krátký text
sepsala a Mathejově pobídce, abychom si situace přece jen vyzkoušeli i na vlastní kůži, jsem
moc pozornosti nevěnovala. To jsem ale netušila, že se má ten večer přes Kokavu přehnat
bouře desetiletí. Večeři, Výpredaj nápadov i Omšu za Kolejáka jsem ještě strávila s pocitem, že stále sleduju
něco, čeho nejsem úplně součástí. Pak ale začalo pršet. A byl to ten déšť, který se hned
od první chvíle netváří, že by měl v plánu jen tak odejít. V kombinaci s tím, jak blesky děsivě
křižovaly oblohu, raději všichni Omši přítomní běželi do přístřešku pod Ipľem a ani se
nesnažili odhadovat, kdy budou moci zamířit k chatkám nebo na stanovou louku. (A jestli
tam jejich stan ještě vůbec bude.)
Co má Mathej v záměru mi bylo jasné hned, jak se ke mně přitočil a nadšeně se mu
zablesklo v očích. Než jsem ale stačila jakkoli protestovat, už jsem stála na nejbližším stole a
cítila na sobě pohledy plné tázavého očekávání. Nemohla jsem si pro danou situaci
předpovědět lepší píseň – sotva jsem začala zpívat, česká menšina se ke mně připojila a
Slováci se „Sivé očká…“ vzápětí následovali, až zpěv úplně přehlušil bubnování kapek nad
našimi hlavami.
O půl hodiny později nad Kokavou stále lilo jako z konve, pod stříškou u Ipľu Perla tekla
proudem, a ze mě byl Letavák.