Praha, na Letavách od roku 2019
„Alešu, pojeď na Letavy,“ pravil jednoho dne můj kamarád Milan Ondruch, zkušený to Letavák
při jednom z našich intelektuálně plytkých sezení v nejmenovaném pražském pajzlu – „Na Palmě.“
„Letavy? Kde to je?“ ptám se nejistě, vědom si svých zeměpisných nekvalit.
„Ne kde, ale co to je? To je LEtní TÁbor Výtvarníků,“ zaskočil mě Milan svou odpovědí.
„Výtvarníků!? Co tam já asi budu dělat?“
„Klídek, to není jen pro výtvarníky. Je tam více dílen včetně divadelní tvorby,“ snaží se mi Milan
zahrát do noty. „Jo, a je to na Slovensku,“ dodává.
Po „divadelním nadšení“ zatrpkle váhám. Hlavou mi totiž proběhly mé významné slovenské etapy.
V osmy letech mě tam při první návštěvě pobodala sršeň. Ve dvaceti letech jsem sebou málem
fláknul ze srázu do rokle ve Vysokých Tatrách a zabil se. (Jsem Pražák.)
No a při jedné z posledních návštěv jsem ve výrazně podnapilém stavu protančil silvestrovskou
půlnoc s místní Cigánkou korpulentních tvarů a nevalné pověsti a ráno odjížděl s morální i tou druhou
kocovinou, oběma jako řemen.
I přesto jsem se nechal Milanem nakonec přesvědčit. Na Letavy jsem tedy vyrazil poprvé minulý rok
v doprovodu pár kolegů z našeho divadelního spolku. Po devíti hodinách řízení, během kterých si
spolujezdci z mého auta stihli udělat Non Stop Bar v devadesátkovém stylu, jsme dorazili na místo.
Je tam krásně, opustila mě únava, oplýval jsem nadšením a dobrou náladou. Usedl jsem k Podčiarce
a s radostí se seznamoval s těmi, kteří přijeli již v sobotu jako my.
Přišel Milan: „Alešu, tady bude legrace, poznáš fajn lidi, posuneš svůj umělecký stav rozpuku
směrem k rozkvětu, no a něco té borovičky taky popiješ!“ Nasával jsem prima atmosféru. Bohužel ale
v opačném sledu než Milanův výčet očekávaných prožitků. Borovička byla skvělá!
Neděli raději popisovat nebudu, čistě ze zdravotních důvodů.
V pondělí ráno vše vypuklo a já jsem byl dle registrace přidělen do vysněné divadelní dílny.
Záhy bylo lektory rozhodnuto, že budeme celý týden pracovat v nedalekém seníku. Jako alergikovi se
mi opět vybavily mé předešlé slovenské etapy a začal jsem mít starosti o své zdraví.
Věřte nebo ne, zapůsobilo zřejmě jedno z mnoha tajných kouzel Letav a po alergii nebylo nakonec
celý týden ani stopy. Naopak, každý den se mi dýchalo lépe a lépe a kupodivu jsem měl pocit, že sil mi
přibývá i když spánku den za dnem mohutně ubývalo.
Každý letavský den je naplněný bezezbytku. Pokud jsme zrovna „nedivadelničili“ na seníku, tak jsem
tu a tam v osobním volnu se zaujetím sledoval činnosti v ostatních dílnách a obdivoval všudy
přítomnou radost a nadšení všech zúčastněných.
Večery na Letavách tento dojem jen potvrzují. A pokud vám Čierná Perla, Borovička, či snad jiná
ohnivá voda zachutná, bývají velmi společenské a dlouhé. Po pár dnech na Letavách by měl i dospělý
člověk skoro chuť poslat domů mámě ten tradičně znějící táborový dopis:
„Ahoj mami, mám se tu dobře, vaří tu dobře, vedoucí jsou hodní, hrajeme hry. Ahoj Aleš!“
Mimochodem, ti vedoucí, na Letavách „štáb“ a lektoři dílen, jsou do jednoho skvělí!
Mezi řádky bych jim tímto právě chtěl určitě všem poděkovat za skvělou organizaci, a i občasnou péči
o nás, zvěř, která se výrazně častěji zdržovala v krmítku Podčiarka a v ranních hodinách potřebovala
s oboustrannou podporou donavigovat do stanu. Dotyční vědí.
Dny radostně plynuly a přišel předposlední den, sobota. V tento den začnou všichni bezostyšně
exhibovat a rozdávat do okolí radost vším tím, co si během týdne v rámci svých dílem připravili.
Já se teda náramně bavil, hele! Letos jedu zas!
A proto, pokud zvažuješ Letavy i Ty, neváhej!
Slovy Milana: „Bude legrace, poznáš fajn lidi, posuneš svůj umělecký stav rozpuku směrem k
rozkvětu, no a něco té borovičky taky popiješ!“
PS: NEEEE! Nezapomněl jsem! Speciálně na závěr bych chtěl pozdravit Janu, Miša, Terezku a
všechny „heerečky“ z divadelní dílny 2019 a poděkovat jim za skvělý týden a peckové představení na
závěr! Sklidilo, myslím, zasloužený úspěch. Taky aby ne, mákly jsme si, ne?!