Praha, na Letavách od roku 2010, ale prvé Letavy rok 2004
Myslím, že svoje první Letavy jsem zažila dvakrát.
Z prvních prvních Letav si pamatuju jenom to, že jsem si s sebou vezla pět figurek minipejsků i s jejich minipelíškem, protože to tehdy byly moji nejoblíbenější parťáci, a to, že mi bylo moc dobře.
Proč jsem se potom pár let nevrátila, už neví nikdo. Důležitější je, že když mi bylo asi čtrnáct, rozhodla jsem se přijet znovu. A protože oko dítěte vidí svět jinak než oko puberťáka, a taky protože jinak bylo úplně všechno, připadalo mi, že jedu do neznáma.
Po hrách se slehla zem a já si místo toho na svoje druhé první Letavy vezla v hrudi plno pevně zauzlovaných nervů, protože co když se tam se mnou nebude nikdo kamarádit? (Tahle obava se mě vlastně při cestě na Letavy drží tak trochu do dneška.) Ale kamarádil se.
A já přijela další rok znovu a pak znovu a za rok opět znovu a dál to znáte. Bylo mi tam totiž zase moc dobře. Letavy jsou o seznámeních a znovushledáních, o objetích, o barvách, o zvucích, o salvách smíchu i o slzách u nedělního východu slunce, o lásce a o kráse. Všem nám tu je tak moc dobře, protože si můžeme dovolit vystoupit z rolí dcer a synů, studentů, kolegů, partnerů a být na několik dní úplně a čistě sami sebou. Proto se vracíme a navazujeme přesně tam, kde jsme skončili, jakoby neuplynul ani den, natož rok.